Duben 2013

4. Můj upíří deník

29. dubna 2013 v 22:54 | Deniceé Veselá |  Můj upíří deník

Pondělí, 10. července 1819
Francie, Versailles
Milý deníčku,
Tlukot jeho srdce jsem ještě cítila potom, co jsem došla do svého pokoje.
Celých patnáct minut cesty se mé prsty hrály s pramínky mých vlnitých černých vlasů. Celý svět se mi pod nohama točil, mé tělo ještě nikdy necítilo takový rachot srdce jaký jsem měla. Hlavou a vůbec celou mou myslí jsem byla někde jinde. Byla jsem znovu napadená vzpomínkou, kdy mě William políbil.
Až do teď jsem jeho vůní a polibkem omámená, stále do kola cítím jeho rty u mých rtů, cítím jeho něžnou sněhovou ruku na mém čokoládovém krku.
Nedokážu si vysvětlit proč a co, ho přimělo tak k rychlému odchodu při slovech "omlouvám se, už musím jít".
Nevím zda jsem udělala chybu, ale vím, že jsem se chovala celkem přijatelně, nebo snad neumím líbat?.. mám strach se ho zeptat, mám strach jeho odpovědi, třeba mi odpoví že to byl jen úlet. Jak urozený páni mají ve zvyku podle mé komorné Dory.
Po dlouhém oblékáním šněrovacího korzetu, jsem předčítala v knihovně, královně Romea a Julii od Williama Shakespeara.
V životě jsem neviděla větší místnost s tolika knih. Bylo tam snad přes milion knížek, na které si jen dokážu vzpomenout.
Po celé té místnosti s obrovskými lustry, byly z tmavého masivního dřeva vysoké police snad až do nebe. Na každém rohu police, stál obrovský žebřík ze svícny.
Snad královna nebude tak náročná, a nebude po mě chtít, abych vylezla po žebříku až nahoru pro knihu. Nenávidím výšky.
Čtení a knihy mají pro mě v životě významnou roli. Zbožňuju se ponořit čtením do temné chvíle, kde můžu být čímkoliv.
Díky mému otci umím číst. Díky němu jsem si mohla najít práci na takovém místě, na jakém jsem. Díky němu nejsme na ulici. Lidé žijící v této době bez vzdělání, nemají šanci se uživit. Takových lidí je opravdu hodně. V každé ulici Francie neumí nikdo číst a psát. Možná tak 50 chudých lidí jako jsem já a má rodina. Pro šlechtu jsou tyto lidé bez vzdělání pouze štvanci a póvlové.
Ráda s tímto problémem pomáhám lidem. Ráda je učím zadarmo. Jako jsem učila malou holčičku Elleanor.

3. Můj upíří deník

19. dubna 2013 v 20:13 | Deniceé Veselá |  Můj upíří deník

Neděle, 9. července 1819
Francie, Versailles
Milý deníčku,
Byla jsem na 99% přesvědčená, že je to jen pouhý sen. Protože poslední dobou, se mi zdá často.
Ležím na zelené trávě jako v peřince, která se třpytí. Když se okolo sebe porozhlédnu, ležím ve střetu začarovaného temného lesa a moc daleko nevidím, všude je šedá mlha, jako dým který je po celém tom kouzelném lese. Stromy jsou vysoké a jejich kůry mají vůni lesa. Cítím zimu jak ke mně čím dál více přichází. V té mlze ke mně jde vysoká a velmi štíhlá postava muže, který je ještě bledší než sníh. Jeho obličej ani vlasy nejdou vidět v té mlze. Šel pomalým tichým krokem ke mě. Vstala jsem a dělala že ho nevidím, radši jsem zrychlila tempo chůze. On šel pořád klidně a také nabral tempo, byl skoro už u mě. Dotkl se mého ramene a v tom jsem se probudila.
Otevřela jsem oči a paprsky slunce mi silně pálili do očí. Rychle jsem zalapala po dechu, radši jsem si sedla abych se mohla pořádně nadechnout. V tom zaklepala na dveře má komorná. "Zase špatný sen?" pohladila mě po tváři. Já jen ztraceně kývla. "Přinesu Ti sklenici čerstvého mléka, to Ti udělá dobře" namítla a odešla.
Dora je starší dáma, která na tomto zámku pracuje jako komorná 35 let. Je jediná, se kterou si tady rozumím.
Šla jsem ke svému psacímu stolku a ze šuplíku vytáhla fotografii mé matky, sestry a mě samotné. Všechny tři dámy, sedí spokojeně s úsměvem na pohovce. Když jsem se pořádně na fotografii podívala, byla pokapaná mými slzami steskem. Je divné bez nich dvou být tak dlouho. I když má sestra Elizabeth je nafoukaná, a někdy zlá, tak jí přesto všechno mám ráda a chybí mi.
Měla bych konečně přestat bulet. Sebrat se a dělat ze sebou něco. Je mi skoro sedmnáct a nejsem malý dítě abych stále plakala.

2. Můj upíří deník

13. dubna 2013 v 20:27 | Deniceé Veselá |  Můj upíří deník

Pátek, 7. července 1819
Francie, Versailles

Milý deníčku,
Nevím čím začít. Událo se toho mnoho a proto se Ti velice omlouvám, a zapíšu sem jen to nejdůležitější. Začnu včerejškem.
Probouzel se den. Jasný pruh na východě se šířil víc a víc. Růžový přísvit přecházel do bledých tónů, byl čím dál světlejší, až téměř zprůzračněl na zlatě potkaném pozadí. Vzduch byl prosycený nočním vánkem, padala mlha a tříštila se v trávě v miliony rosných briliantů. Versailles zámek stál tichý, zalitý růžovou záplavou výhonků. Jeho bílé zdi probleskovaly v zelené hradbě líp. A já na tu všechnu krásu mám výhled z mého pokoje.
Je pozoruhodné koukat každé ráno z okna ze zámku, na tu kouzelnou zahradu s růžovými tulipány a rudými růžemi. První den mé návštěvy, služebnictvo popadlo můj starý dřevěný kufr s dalšími věcmi. Měli příkaz jej spálit, ale já si vyndala to nejnutnější. Všechny mé šaty spálili. A oblékli mě do luxusních šatů, které mají korzet a bílou sukničku. Nevím jak dlouho vydržím dýchat v korzetu, který mi tak tolik stahuje hrudník, ale budu muset to vydržet, a zvyknout si na tuto část oděvu.
Každá dáma ho ve Versailles nosí. Pro bohaté a prestižní lidi, móda znamená velkou klíčovou roli, kterou dokazují svou nadřazenost. Měla jsem na sobě objemnou modrou sukni. V pase uvázanou širokou bílou portu (stuha) do tvaru mašle. Na hlavě mi nesměl chybět květinový modrý klobouk a bílé dlouhé rukavičky, které mám až na předloktí. V souladu s oděvem mi služebná vyčesala vlasy do bohatých loken. Neuvěřila jsem svým hnědým očím. Přede mnou v zrcadle stála opravdová krásná dáma. A byla jsem to já.

1.Můj upíří deník

5. dubna 2013 v 18:51 | Deniceé Veselá |  Můj upíří deník

Středa, 5.července 1819
Francie, Lyon

Milý deníčku,
Připadám si dost hloupě, že si zapisuji své myšlenky. Ale má matka Catherine mi doporučila, abych si začala vést svůj deník - a právě na to, mi dala k dnešním mým šestnáctým narozeninám nový zápisník. Řekla mi, že od téhle chvíle se pro mě všechno změní a že bych jednou po letech litovala, jak jsem byla hloupá, když jsem si to všechno nezapsala. Když neuspěla s tímhle, ujistila mě, že by toho litovala ona. Popravdě řečeno jsem tak zvyklá chránit si svoje soukromí, že bych podobnou žádost asi od nikoho jiného nerespektovala. Ale svou matku miluji, takže jsem se zařídila podle její rady.
Rozhodně je pravda, že dnešek byl pro mě pořádně rušný. Jednu chvíli plynul můj život všedně a nezajímavě - a pár hodin nato se celý svět proměnil a převrátil zhůru nohama. Protože dnes k nám zavítala vzácná návštěva. Až ze zámku Versailles.